Ten poslední pozemek, který nevědomky vyhrál pomyslný souboj o náš budoucí domov, měl jednu chybičku. Byl v ochranném pásmu pražského letiště. To znamená, že kousíček od něj si vesele přistávala a vzlétala letadla. Letadla byla tak blízko, že jsem měla pocit, že vidím hlavy cestujících v okýnku. No a logicky jsme si chtěli otestovat, jak snesitelný nebo nesnesitelný hluk letadla vydávají.
Vydali jsme se na výlet do Kopaniny nebo třeba Třebušic. Nad nimi taky lítají letadla dost nízko. Nějaký čas jsme strávili na pozemku, který jsme chtěli koupit. Prostě jsme tam jen tak seděli na chodníku a poslouchali. Pak ale Karel přišel s tím, že až někdy zprovozní paralelní dráhu, tak letadla budou lítat blíž. Takže jsme se i my přiblížili blíž k přistávací dráze a snažili jsme se představit, jaké to bude, až budeme žít ve stínu létajících korábů.
Mně to asi bylo více méně fuk. Devět let jsem žila nad hlavním tahem Ústím. Od 4 ráno do 2 v noci mi pod oknem jezdily autobusy, auta, motorky. Ve dne řvali děti a v noci opilci. A nechávalo mě to chladnou. Krásně jsem se u otevřeného okna vyspala. Karel byl zvyklý na ticho a tmu pražského sídliště. Mně to teda přijde jako nesmysl. Neznám tiché sídliště. Zvlášť, když hned u baráku je škola a obchoďák. Ale nezbývá mi nic jiného, než mu věřit. Před dvaceti lety to tak asi bylo. Jenže Karel má schopnost mě vždycky zviklat. Takže když pořád dokola tvrdil, že to přeci jen bude hluk a bude nám to nejspíš vadit, tak jsem začala pochybovat i já. To znamenalo, že jsme znova podnikali výlety a poslechové exkurze. Nakonec jsme z toho byli už tak unavení, že nám nějakej hluk z letadel byl jedno a rozhodli jsme se ten pozemek koupit.