Celou dobu, co stavíme, nás pronásleduje jedno prokletí. Všechno vždycky trvá dýl, než si myslíme. Ale lití věnce pod střechou tohle prokletí zlomilo.
Nejdřív svázat železo
Armovací koše jsme vázali během hnusnýho, vlezlýho únorovýho počasí, kdy se nedalo moc dělat venku. Ale protože už jsme měli hotový strop v přízemí, nepršelo na nás. Teda nepršelo na nás tak moc. Pořád ještě jsme neměli okna a ve stropě byla dost velká díra na schodiště. A nesmím zapomenout na to, že bylo kolem nuly a někdy i sněžilo.
Vázaní probíhalo v přízemí na zemi. A byla to klasika – 4 roxory, třmínky (ty už jsme koupili hotový) a vázací pásky a drátky. Já bych to nejraději svazovala jen páskama. Je to rychlý, pohodlný…Ale náš stavební dozor trval na tom, že musíme používat drátky. Takže pásky jsme používali na chycení dvou konců třmínků k sobě (líp se s tím pracuje) a na stabilizaci koše. Na roxory jsme nejdřív navlíkli správnej počet třmínků a první dva nebo tři na každým konci jsme fixovali páskama. Díky tomu držely roxory na místě a ostatní třmínky se přidělávali (už drátkama) o poznání snadněji.
Protože nejde svázat armovací koš 10 m dlouhý, tak jsme jich dělali několik. Na začátku a na konci jsme nechali cca 60 cm volných (bez třmínků), aby se koše daly svázat mezi sebou. Když jsme potřebovali roxor ohnout, použili jsme starou lešenářskou trubku.
P.S.: Když říkám “vázali jsme”, myslím tím, že Karel vázal. Já už jsem sice neměla nohu v ortéze, ale pořád mě bolela a dřepění na bobku nebylo nic pro mě.
Pak železo na zdi
Ještě pořád pod stropem jsme pokračovali přípravou bednění. Z třímetrových prken jsme dělali desky – vždycky tři prkna jsme sešroubovali k sobě. Abychom bednění usadili do správné výšky (do výšky věnce), vyvrtali jsme do bednění díry a skrz ně jsme protáhli závitové tyče. Když jsme pak bednění dávali na zeď, zarazilo se právě o tyhle tyče. Popis nic moc, ale když se podíváte na fotky, snad to bude jasnější 🙂 No a když NÁHODOU někde výška neodpovídala vodováze, tak jsme závitové tyčky podepřeli.
Teprve když bylo bednění položené na obvodových zdech, dávali jsme dovnitř armovací koše a svazovali je k sobě. Tam, kde se železo dotýkalo zdi, podkládali jsme ho plastovými hady, které nám zbyli ze základové desky.
Aby se nám bednění při lití betonu nevyvalilo, každé dva metry jsme udělali vzpěru. Do mezer, kterými by nám mohl beton vytéct (hlavně okolo překladů) jsme nastříkali expanzní pěnu.
Teprve potom beton
Protože jsme se při lití betonu z pumpomixu nechtěli zdržovat přenášením stavebních koz, připravili jsme si lávky předem. Teda spíš podpěry pro lávky. Využili jsme k tomu palety s cihlama (ještě originál zabalené – čekaly na svoje budoucí uplatnění), které stály podél zdí. Protože jen z nich bychom na bednění nedosáhli, naskládali jsme na ně ještě palety. Tam, kde nebyla žádná podpěra (rozuměj paleta s cihlama), postavili jsme stavební kozu.
Když přijel pumpomix, tak se Karel postavil k hubici a dával pokyny obsluze. Já jsem postupovala za ním a beton jsem hutnila. A velký Karel nám přenášel fošny.
A teď přijde zlomení prokletí. Za 20 ! minut jsme měli věnec vybetonovaný. Nepředstavitelný.
Ještě strop nad schodištěm.
Původně jsme v architektonické studii ani v projektu neměli nad schodištěm strop. Jen tři hooodně vysoké stěny. Ale vyhrála u nás praktičnost a rozhodli jsme se strop udělat. Stavební dozor nás přesvědčoval, ať si na něj necháme udělat projekt a statický posudek. Karel s tím souhlasil. Chtěli jsme na tom stropě postavit další zeď a cihly přece jen něco váží.
Na připravené zdi (stavěli jsme je už v únoru) jsme přidělali trapézový plech, okolo dali bednění a dovnitř kus kari sítě a několik roxorů. Aby beton neprotekl jednotlivýma vlnama plechu, dali jsme bednění i pod něj. Karel ho vyřezal přesně na míru. A když už tam pumpomix byl, tak jsme to taky zalili. Za prvý je tam kvalitní beton, za druhý nám to ušetřilo čas, práci a energii (už vidím, jak by Karel tahal po žebříku do patra pytlovej beton).
