Karel vyrostl na velkém pražském sídlišti. A miloval to. Ve vnitrobloku měl školku, školu, hřiště. Kousek od paneláku obchoďák. Já vyrostla na dvou ústeckých sídlištích a nenáviděla jsem to. Králíkárny. Anonymní dav. Vlezlé sousedky. Prapodivné zvuky z bytu pod námi. Hádky z bytu nad námi. Do centra daleko. Od svých devatenácti si hledám bydlení mimo panelák a mimo sídliště. Z nějakého mně neznámého důvodu jsem se v určitém věku rozhodla mít domek se zahrádkou.
Pěkná blbost, co? Holka z paneláku, která se bojí i v bytě 2+1 a nerozezná kytku od plevele. No nejdřív nebylo s kým. Pak nebylo kde. Hromadná doprava mezi Ústím a vesnicemi okolo nestála za nic. Takže moje peníze, nervy i zdraví byly v bezpečí. Pak ale přišel Karel. Hodnej, spolehlivej, pracovitej. Taky hezkej, samozřejmě. No a byl ochotnej do toho se mnou jít. I když jeho motivace byla spíš ekonomická (za cenu bytu v Praze si postavíme baráček kousek za Prahou). Takže už bylo s kým. Jenže ještě pořád nebylo kde.
U Prahy se cena pozemků pohybovala úplně mimo mou schopnost představit si tak velkou sumu peněz. Pozemky, jejichž cenu jsme byli ochotni akceptovat, měly pokaždé nějakou chybu. Takže přišlo na řadu stanovení podmínek:
- Pozemek nesmí být daleko od Prahy. Přeci nebudeme jezdit do města hodinu a půl nebo víc (a to v okolí Prahy vůbec není nereálný – ať žijí zácpy). To už jsme mohli zůstat v Ústí a jezdit do Prahy vlakem (i když teda EuroCity taky nejezdilo zrovna na čas).
- Hromadná doprava tam musí jezdit aspoň jednou za půl hodiny. Nic proti směnnému provozu, ale přeci nebudu vstávat ve 4, abych stihla jediný ranní autobus v 5:30. (K té směnnosti – obdivuju lidi, co to zvládají, ale u ajťáka a humanitně vzdělané se tak nějak nepředpokládá, že budou pracovat na směny.
- Nebude to satelit. V nabídce byly i pozemky uprostřed ničeho. Kolem dokola jen širé rodné lány. Nebo spíš pole řepky. To taky nepřicházelo v úvahu. Chtěli jsme v tom místě žít, ne jen přespávat.
- V tom daném místě musí být chodníky (nechci chodit škarpou), minimálně večerka (přeci nebudeme chodit krást k sousedům) a školka (v případě, že si jednou pořídíme potomka).
No a tyhle podmínky jsme se snažili skloubit s naší představou o ceně. Nebudu vám lhát, cenu, kterou jsme byli ochotni zaplatit, jsme několikrát navyšovali. Nakonec zůstaly ve hře tři pozemky. Pak dva. A pak jeden. A pak už jsme neměli sílu hledat dál.