A tak jsme na začátku roku 2017, 4 měsíce po koupi pozemku, začali hledat projektanta.
Když do googlu zadáte “projektant Praha”, vyskočí vám více jak 3,8 milionu výsledků. U “projekční kancelář Praha” je to už trochu lepší – 248 000 výsledků. Nicméně jsem to rozhodně nechtěla procházet. Nakonec mi pomohly google mapy, které mi přímo ukázaly, kde má jaký projektant kancelář. Jednoznačně jsem vyřadila ty se sídlem v centru Prahy. Kolik by asi ten projekt musel stát, aby byli schopni uplatit ten šílený nájem? Pak jsem vyhodila ty části Prahy, které nejsou v nějaké rozumné dojezdové vzdálenosti, kde teď bydlíme. No, a protože nejsem pragocentrik (jako Ústečák asi ani nemůžu být), nepohrdla jsem projektanty ze středočeského kraje (v duchu dojezdové filosofie přicházely v úvahu Neratovice, Brandýs a tak). Nakonec jsem vytipovala asi deset kanceláří. Vycházela jsem taky z toho, jak se mi líbily jejich webovky (jo já vím, že to není zrovna dobrý kritérium).
No a pak začalo obesílání emailů. “Dobrý den. Plánujeme si postavit rodinný dům tam a tam o takové a makové velikosti. Máme zpracovanou architektonickou studii (zasílám v příloze) a poptávám zpracování projektové dokumentace pro stavební povolení….”. Přišla mi odpověď asi od poloviny projektantů. A všechny byl na jedno brdo a dost fádní. “Dobrý den. Naše projektová kancelář se touto činností zabývá XY let. Za tu dobu jsme vyprojektovali XY domů.” (jo, já vím, máte to na vašich webovkách) “Pokud budete mít zájem, můžeme se setkat.” (Ne. Asi nemám zájem, když vám píšu). A tak podobně.
A pak přišel ON. Ten pravý email. Obsáhlý, detailní, vyjadřoval se k architektonické studii. Upozorňoval na určitá rizika provedení. To nás hned zaujalo. A samozřejmě orientační cena odpovídala našim představám. Karel, jako prakticky založený člověk, se snažil vytěžit maximum a hned jsme mu poslali další řadu otázek. Na kterou přišla zase skvělá odpověď. Rozhodli jsme se, že se za ním vydáme.
Umístění kanceláře ani to, jak vypadala, nebylo nic moc. Ale co, je to projektant, praktický člověk a kvalitu prostředí asi nepovažuje za důležitou. Přišel takovej mladej kluk. Ale protože nejsem žádná konzerva (a každý přeci někdy začíná), nevadilo mi to. Pořád se smál. Bylo to moc sympatické. Smál se opravdu pořád. Lezlo mi to na nervy. Smál se, když neznal odpověď na otázku. Smál se, když nesouhlasil s našim výběrem stavebního materiálu.
Ale Karlovi se líbil. A nechtělo se nám už hledat někoho dalšího. Takže jsme si vyměnili několik verzí smlouvy o dílo a mohlo se to rozjet. No mohlo, kdyby pan projektant nebyl trochu laxní a pořád se na něco nevymlouval (moc práce, rozbitej email, dovolená…). Sice se mě Karel snažil do tvorby projektové dokumentace zapojit, ale moje humanitní vzdělání mě dost limitovalo. Byl v tom chudák sám. Naštěstí se mu podařilo projektanta dovést ke zdárnému konci. I když s měsíčním zpožděním. A my jsme tak mohli rozjet akci stavební ohlášení.