S trochou nadsázky se dá říct, že nic jiného to není. VPC jsou vlastně takový kostky, který se na sebe skládají a zapadají do sebe téměř jako lego. Ale na rozdíl od lega se k sobě lepí a neprovazují se rohy.
zedníci jen po staru
S tím (způsob lepení a neprovazování rohů) jsme u zedníků, se kterýma jsme se domlouvali o možný výpomoci, hodně naráželi.
Lepidlo se nanáší pomocí takovejch sáněk. Dovnitř se hodí namíchaný lepidlo, povytáhne se zarážka a sáňky se posouvají po zdi. Dělá to dva řádky. A má to dvě výhody – (1) dává to víceméně přesně tolik lepidla, kolek je potřeba a (2) lepidlo nepadá do manipulačních otvorů nebo instalačních kanálku. Nicméně zedníci tuhle novotu odmítali. Prý to budou dělat normálně lžící. V zdenický lžíci vidím jedinou výhodu – snadno se umyje.
Sáňky se oproti tomu mejou dost blbě. Má to spoustu malejch záhybů, kam se nedá dostat a který ani nejsou na první pohled vidět. A jakmile lepidlo v sáňkách pořádně zaschne, nejde dolů ničím. V létě jsme to dokonce dělali tak, že během obědový pauzy jsme sáňky namočili do vody.
Rohy se dělají “na tupo”. Spojují se pomocí kotvících pásek. To je takovej kus plechu s dírkama. Důvod je prý ten, že VPC je hodně tvrdej materiál a nevstřebá změny v tahových silách. A jak si každá zeď sedá trochu jinak, tak by nám právě kvůli tomu při klasickým provázání rohů popraskaly zdi. Takhle se to nestane. Aspoň to tvrdí výrobce. Neprovazování rohů bylo pro zedníky ještě nepochopitelnější než sáňky na nanášení lepidla.
cihla k cihle
Práci jsme měli docela dobře rozvrženou. Já očišťovala zdi a cihly. Vždycky jsem z nich ometla bordel a prach. Když bylo teplo, tak jsem cihly navlhčovala, aby do sebe nenasákly vodu z lepidla. To by totiž neztvrdlo (díky vodě v něm probíhá chemická reakce). Jo a to lepidlo jsem většinou taky nanášela já.
Velký Karel odebíral cihly z palet a podával je Karlovi (nebo je případně usazoval rovnou na zeď) a Karel cihly usazoval a rovnal. Jako ideální manipulace s cihlou při usazování se ukázal úchop cihly ze shora (palec jedný ruky do manipulačního otvoru, prsty na bok cihly a u druhý ruky obráceně). Takhle se dala cihla dobře zvednout a zasunout do drážek.
Nejdřív Karel založil rohy a pak vyzdíval zdi mezi nima. Do nějakýho pátýho šáru to šlo bez problému ze země. Pak už ale byly zdi dost vysoko na to, aby se na ně dala cihla usadit ze shora. Tak si Karel začal stoupat na palety. Nejdřív na jednu, pak na dvě…a pak si z cihel udělal 5 podpěr a na ně si palety položil. Bylo to přiměřeně stabilní a dostatečně široký. Ale pořád dokola přemisťovat 15 cihel nebylo úplně komfortní. Navíc s rostoucí výškou zdí by musel růst i počet podpírajících cihel. Takže jsme jednoho krásnýho dne jeli koupit dvě stavební kozy.
Už při projektování domu jsme počítali s tím, že budeme stavět z vápenopískových cihel, který mají nějaký rozměry. Při nákupu materiálu jsme koupili standardní cihly široký 25 cm i ty poloviční. Jenže čím větší část domu jsme měli postavenou, tím míň polovičních cihel nám zbývalo. Roli hrálo i to, že z nějakýho neznamýho důvodu nám jednou přišla jenom třičtvrtě paleta půlek. Takže jsme nakonec museli standardní cihly řezat na půl. Někde jsem četla, že je to hrozná dřina, že to vůbec nejde a ničí to řezný kotouče. Tak naše flexa z Lidlu (samo sebou že i s kotoučem z Lidlu) to zvládla celkem hravě. Jediný co, tak to dělá hroznej kravál a příšerně to práší.
Kromě nosných obvodových zdí jsme postavili i kousek příček – mezi spodní ložnicí a koupelnou a mezi koupelnou a kuchyní. Tyhle příčky sloužili jako zpevnění – jsou tu totiž tři okna vedle sebe a zdi mezi nima se nám zdály příliš krátký a tím pádem ne moc stabilní. Někde jsme viděli fotky, jak celá takhle krátká stěna z VPC spadla. A toho jsme se báli.
