Dřív, když jsem viděla rozestavěný barák, divila jsem se, co to na něm je za černej sajrajt. Teď už to vím. Je to izolace. Proti radonu a proti vodě.
V zásadě se dá izolace udělat dvěma způsoby. Hydroizolačním asfaltovým pásem nebo hydroizolační folií (z PVC, polypropylenu a tak). Jednotlivý kusy fólie se k sobě “lepí” pomocí horkovzdušné pistole a musí se udělat celá deska najednou. A i když nás přesvědčovali, že se izolaci během stavby nic nestane, moc jsme tomu nevěřili. Takže my jsme izolaci dělali pomocí asfaltových pásů.
A protože máme na pozemku střední radon, museli jsme kromě asfaltovýho hydroizolačního pásu použít i asfaltový protiradonový pás.
Příprava a zase příprava
Asfaltový pásy se taví na napenetrovaný povrch. A penetrace se natírá na čistý povrch. Tak jsme se jedno odpoledne pustili do čištění základové desky. Stačila nám k tomu voda ze studny (ještě že už jsme měli čerpadlo), hadice a silniční koště (po téhle akci padlo definitivní rozhodnutí pořídit si vapku). Šlo o to z desky dostat pryč všechen bordel i vrchní cementovou slupku. Ta se nám z desky odlupovala a při nanášení penetrace by se lepila na váleček.
Pak jsme zjistili, že na desce jsou občas ostré nerovnosti, který by mohly izolaci protrhnout. Takže jsme je obouchávali kladívkem. A mohli jsme desku čistit znova.
Izolace musí být po celým povrchu základový desky. Ale nechtěli jsme si ji během stavby poškodit. Takže jsme začali jen tam, kde budou obvodový zdi. Provázkem jsem si naznačila linii a začala jsem s penetrací (samozřejmě až po tom, co byla deska čistá a suchá). Zkoušela jsem váleček i štětec a štětcem mi to šlo líp. U válečku jsem musela dost tlačit a za chvíli mě ruka dost bolela.
Jak se to asi má dělat?
A pak přišlo natavování jednotlivých pásů. Neměli jsme s tím žádnou zkušenost a já se dost bála (ohně a popálenin, ne toho, že to uděláme blbě). Tak jsme si pozvali mýho tátu s jedním klukem od něj z vesnice. Přivezli si svoji plynovou bombu i hořák. My si ten den našli jinou práci, ale stihli jsme se i koukat, jak se to dělá.
Nejdřív si naměřili a uřízli kus izolace. Pak ten pás položili tam, kde má být, srovnali si ho a pak ho od obou konců směrem ke středu srolovali. No a pak pustili hořák. Jeden natavoval spodek pásu a druhý ho postupně odrolovával a zároveň přilepoval k základový desce. Vypadalo to celkem jednoduše, takže jsme se do toho další den už pustili sami. Hořák i plynová bomba nám naštěstí zůstaly (hořák teda jen dočasně).
kde jsou kritická místa?
Jenže to nebyla taková prča, jak se zdálo. V celým procesu vidím pět ne úplně jednoduchých momentů.
(1) Odhadnout, kdy je asfaltová vrstva správně rozehřátá. Ne málo, ale ani ne moc.
(2) Dostatečně přimáčknout izolaci k podkladu. A hlavně její okraje. Tohle byla v celým procesu moje úloha (bála jsem se totiž pracovat s hořákem). Nechtěla jsem po hydroizolaci dupat botama, abych ji nepoškodila (a ty hrany bych tím stejně nepřimáčkla pořádně). Takže jsem zvolila ruční metodu. Pěkně na kolena a “poplácavat” izolaci. A není to dobrý nápad. Další tři dny mě brněly dlaně.
(3) Dobře pořešit rohy desky. Nebo obecně místa, kde se setkává víc pásů izolace. Dokázat, aby se čtyři vrstvy pořádně přilepily a překrývaly se, chce trochu víc námahy.
(4) Izolace kolem prostupů je docela děs. Teda kolem našich prostupů. U příštího domu (fuj, nestraš!) necháme mezi prostupy víc prostoru, aby to šlo pěkně čistě zaizolovat.
(5) Natavit izolaci z boku desky. Na nějakých domech i ve videích na webu jsme viděli, že část izolace, která má přijít na bok desky, nechávají lidi volně až do té doby, než začnou řešit fasádu. My jsme se rozhodli ji natavit a přilepit rovnou. Jenže… Pořádně tam nevidíš, takže nevíš, jestli máš asfalt rozehřátý všude. Moc nadzvednout ten cancour taky nejde, protože by sis odtrhnul už tu natavenou část….
A jak příště?
Až budeme dělat izolaci na zbytku desky, tak pro penetraci obětuju koště a na přilepení pásu si pořídím nějaký hodně velký váleček 🙂